Učební metody

Učební metody jsou různé přístupy k učivu formulované a vyvinuté tak aby zefektivnily průběh učení. Pro potřeby této práce lze učební metody rozdělit následujícím způsobem.

Neplánované učení

Metody učení, u kterých nedochází k plánování opakování (repeticí), je obvykle zaměřeno na organizaci informací, vytváření schémat probírané látky (např. mindmaps) ap. Tyto metody nejsou předmětem této práce, je zde však uvedena metoda PQRST, aby bylo patrné, jak důležitá je organizace učiva.

Metoda PQRST

Tato způsob studia látky je příkladem metody, která neobsahuje plánování učiva avšak patří mezi nejznámější metody, které mohou pomoci při učení se větších informačních celků. Je zaměřena na zlepšení schopnosti studenta studovat a zapamatovat si materiál obsažený v učebnici (Thomas a Robinson, 1982 in Atkinson 2003). Název této metody je odvozen z počátečních písmen pěti kroků: Preview (přehled), Question (otázka), Read (čtení), Self-recitation(opakování) a Test (zkouška) (Akinson, 2003).

Je zaměřena hlavně na velikou míru elaborace informací a na jejich bezděčné organizování.

Rozložené učení (Spaced Repetition)

Pokud je student opakovaně vystavován podnětu, potřebuje mít dostatek času informaci konsolidovat a zařadit do trvalejších paměťových mechanismů. Tomuto procesu napomáhá spaced repetition. Což je mechanismus, který je založen na postupném zvětšování intervalů mezi repeticemi položek.

Repetice

je vystavení studenta dané informaci. Aby bylo učení efektivnější, je potřeba dosáhnout u studenta elaborace informace. Toho se obvykle docílí tím, že mu nejprve ukáže otázka a on na ni odpovídá.

Délka intervalu mezi repeticemi

je čas, který uběhne mezi zkoušením položky po prvé a po druhé (či spíš po n a po n+1). Je zřejmé, že délka repetice zásadně ovlivňuje efektivitu učení. Pokud je moc dlouhá, student informaci v průběhu času zapomene. Pokud je příliš krátká, je student informaci vystavován zbytečně často, což způsobuje nedostatek času pro učení se nových, či obtížných informací.

Existuje více způsobů jak tento interval určit a různé metody určují různě efektivní délky intervalů mezi repeticemi. Ve všech případech je nutná zpětná vazba od studenta, který musí říci jestli si položku vybavil či nevybavil (jestli byla repetice úspěšná či neúspěšná), nebo na nějaké stupnici (např. 1-5) určit, jak moc dobře si položku vybavil.

Obr. 2, Příklad zkoušení jedné položky. Repetice byly úspěšné, student si informaci vybavil. Délka intervalu repetice se prodlužuje vždy o dvojnásobek.

Délka intervalu do další repetice je vždy závislá na této zpětné vazbě. V případě kladného hodnocení je délka repetice delší, v opačném případě se délka intervalu zkracuje. Zkracování a prodlužování nemusí být vždy stejně rychlé.

Obr. 3, Příklad zkoušení jedné položky jako na předchozím obrázku, 3. repetice však nebyla úspěšná, a proto došlo ke zkrácení intervalu. Délka intervalu repetice se poté opět prodlužuje vždy o dvojnásobek.

Obr. 4, Varianta pokračování zkoušení z obr. 2. Všechny repetice byly neúspěšné. Délky intervalů mezi repeticemi se vždy o půlku zkracovaly.

Obr. 5, Varianta pokračování zkoušení z obr. 2. Všechny repetice byly neúspěšné. Neúspěšná repetice, v tomto případě, způsobuje „resetování“ délky intervalu na nejmenší možnou hodnotu, v tomto případě 2 dny.

Spaced repetition a křivka zapomínání

Pokud zaznamenáme jednotlivé repetice, můžeme zobrazit složenou křivku zapomínání. Bude na ní vidět, jak byla informace průběžně obnovována v paměti.

Obr. 6, Složená křivka zapomínání. Vertikální osa zobrazuje pravděpodobnost znovuvybavení, horizontální znázorňuje čas.

Tato křivka je spojením čtyř křivek zapomínání, které na sebe těsně navazují. Jedná se o zobrazení zapomínání jedné informace, která je čtyřikrát opakována. Křivka je ideální, protože ke všem repeticím dochází v okamžiku, kdy je pravděpodobnost vybavení 25%. Nejde o samotnou hodnotu 25%, ale o to, že najít čas, kdy dochází k určité hodnotě pravděpodobnosti znovu vybavení, je poměrně netriviální úkol.

Kartičková metoda

Obr. 7, Znázornění způsobu práce s kartičkovou metodou. Materiály je nutné zpracovat do Q/A párů. Poté co se kartička objeví v učení dojde k jejímu zařazení podle toho zda-li si člověk informaci na ní vybavil či nikoli.

Kartičková metoda je způsob učení využívající rozložené učení. Tato metoda vyžaduje přípravu materiálu rozdělením na Q/A páry, které jsou potom například vytištěny na papír, nebo je využit počítačový program. Student si potom kartičky „vytahuje“ a hodnotí, zda-li informaci na kartičce věděl či nikoli. Podle tohoto hodnocení pak zkoušený kartičku zařadí na určité místo ve frontě. Existuje více různě složitých přístupů k tomu, jak kartičky řadit.

Nejjednodušší provedení

Jedna z nejjednodušších možností je učit se 10 kartiček denně a průběžně vyřazovat již naučené informace. Kartička, která byla v průběhu zkoušení vyhodnocena jako nenaučená, potom přestupuje do dalšího dne.

Obr. 8, Znázornění nejjednoduššího použití kartičkové metody.

Nezapamatovaná slovíčka z jednoho dne přecházejí do dalšího dne, v každém dnu se počet položek doplní na např. 10 položek z nepoužitých položek. Pokud je položka vyhodnocena jako zapamatovaná odchází z učícího procesu do naučených položek.

Nevýhodou tohoto způsobu učení je to, že intervaly mezi položkami jsou vždy 1 den a nejsou tedy ideální.

Zjednodušený způsob

Předchozí systém není příliš časově úsporný neboť jsou intervaly pořád stejně krátké. Zjednodušený systém funguje tak, že máme určitý počet boxů (např. sedm). Nové položky (kartičky) student umístí do prostředního boxu (např. čtvrtého). Postupně si kartičky „vytahuje“ a pokud si informaci vybaví (repetice je úspěšná) kartičku posune do nižšího boxu, než z kterého ji vytáhl. Pokud si informaci nevybaví (repetice je neúspěšná), kartičku vloží do boxu vyššího, než ve kterém původně byla umístěna. Učení je vždy začínáno od nejvyššího boxu který obsahuje alespoň jednu kartičku.

Takto se kartičky co student umí rychle přesunou do boxu 0 a kartičky co neumí budou zůstávat v boxech s vysokými pořadovými čísly. Boxů může být různé množství, obvykle mezi 5 – 10.

Obr. 9, Nové kartičky se vkládají do čtvrtého (žlutého) boxu, začíná se od nejvyššího boxu ve kterém jsou kartičky. Pokud je repetice úspěšná přesouvá se kartička níže, pokud neúspěšná přesouvá se do vyššího boxu. V nultém boxu jsou položky co jsou již naučeny

Leitnerův způsob

Sebastian Leitner vyvinul systém s boxy, které mají proměnnou velikost. Obvykle je počet boxů roven šesti, přičemž nultý box je pro položky nové a je nekonečně veliký. Další boxy mají určité definované velikosti, např. 30, 60, 150, 380 atd. kartiček. Učení s tímto systémem se začíná tak, že student přesune 30 položek z nultého boxu do prvního boxu. Kartičky pak vytahuje od nejvrchnější kartičky v boxu. Pokud je repetice úspěšná, přesouvá kartičku na poslední místo ve vyšším boxu. Pokud je repetice neúspěšná, přesouvá kartičku na poslední místo v prvním boxu. Další učení vždy začíná od boxu s nejvyšším pořadovým číslem, který je úplně plný. Pokud není žádný box úplně plný, doplní na konec prvního boxu položky z nultého boxu a tento se pak učí.

Protože boxy mají vždy větší velikost než předchozí box měla by tato metoda více odrážet tvar křivky zapomínání. Naplnit druhý box je totiž o moc snazší než box 3 atd.

Obr. 10, Nultý box obsahuje nepoužité položky. Další boxy mají velikosti např. 30, 60, 150, 380 a 750 kartiček. Student se učí od nejvrchnějšího plného boxu, pokud není žádný plný, naplní první box z nultého. Kartičky se do boxů přidávají odzadu a vytahují zepředu.

Spacing efekt

Spacing efekt se může vyskytovat v případě používání metod rozloženého učení. Jedná se o efekt, který způsobuje mnohonásobné zefektivnění učení tím, že jsou délky intervalů mezi repeticemi dostatečně variovány a optimalizovány. Efektivita je poměr mezi dobou strávenou u učení a mírou zapamatování informací za tuto dobu.

Optimální délky intervalů mezi repeticemi

Intervaly mezi repeticemi položek, které jsou produkovány kartičkovými metodami jsou výsledkem jejich řazení za sebou. V okamžiku, kdy kartičku po vyzkoušení zakládáme zpět nemůžeme říci, kdy ji znovu dostaneme.

Další způsob, jak navrhovat délky intervalů mezi repeticemi, je využití matematického výpočtu a určení dalšího data zkoušení, již při hodnocení současného zkoušení. Toto vypočtené datum je potom potřeba uložit a položku v toto datum „připomenout“. Zde se ukazuje zásadní nevýhoda tohoto způsobu, protože je příliš komplikovaný, než aby byl realizovatelný bez použití počítače.